06 :: Ztrácím se

Ztrácím se. Přestávám vidět smysl mého bytí. Opakovaně jej hledám, nacházím a ztrácím. Zas a zas a znova. Nemám pevnou půdu pod nohama. Život letí, protéká mi mezi prsty. Nevím, co mám dělat, nevidím výsledky za sebou, nevidím cíl před sebou. Stále se snažím utrhnout v čase nějakou podstatu, nějaký impuls. Chvíli jí mám, držím se ji, ale pak ji opět ztrácím.

Život není jednoduchý. Nikdo ho nemá jednoduchý. Všichni si hledáme svůj smysl a cíl. Je to boj a je potřeba se nevzdávat. Ale co když nejsme na správném místě? Přesto se máme nevzdávat a bojovat? Zůstávat a snažit se překonávat překážky? O tom přeci cesta je... O překonávání překážek, o posunu dál, či výš.

Tisíckrát jsem chtěl odejít. A zůstával jsem. Držel jsem se... ale nepřekonával překážky. Pouze jsem zůstával, neřešil. Proto se mi nyní děj to, co se děje. Musím se naučit se s tím vypořádat. Prosadit se, domluvit se, sladit se. Teprve pak, když po vzájemné snaze to nevyústí v oboustrannou spokojenost, jsme ve stavu, který nedává smysl držet a bojovat. Dál překonávat. Pak už to je cesta přes mrtvoly.

Za každou cenu to udržíme.... neudržíme. Pokud to není v symbióze, nedává to smysl. Život nás zkouší, život nás učí. My jsme nejlepší učitel i žák sami sobě. Učme se a prožívejme.

Chci být sám sobě dobrým učitelem i žákem. Mám sílu to zvládnout a zládnu to. Jen se z toho neposrat.